Recenze – UMĚNÍ–ANO! divadlo (možná)
„Nejsem herec, jsem krvácející umělec.“ Jak v dnešní době skutečně být? Jak prožívat nejen na jevišti tok energií, když čelíme takřka biblické krizi v komunikaci? Možné je vše, ale pocit komunity a sounáležitosti vytváříme jen skrze umělé náhražky… Jak tedy strhnout brnění lží a proniknout k opravdovosti prožitku i bez přímého kontaktu s diváky? Tyto a další otázky prostupují inscenací YES! (maybe) studentů švýcarské HKB.
Černé zdi zkušebny. Zářivý bílý kříž na podlaze – snad módní molo, snad nedílná součást mystického obřadu, snad počátek dlouhé cesty. Plošinový vozík s perskými koberci. Kulturní průmysl. Filmový Oscar. Okvětní lístky růží v dětském pískovišti. Teatrálnost. Miska s krví. Spiritualita. Rudá. Krev. Život. Tělo. Stále dokola…
I když se to zprvu nezdá, společně s trojicí performerů (Jeanne Le Moign, Marc Scheufen, Millie Vikanis) se vydáváme na postdramatickou křížovou cestu odrážející strasti a útrapy současné divadelní tvorby. Skládá se z mnoha zastavení, je provokativní, zneklidňující, kritická, chvílemi až obscénní. Částečně nás vtahuje i do samotného tvůrčího procesu, když se performeři rozhodují, jestli jít ušlapanou pěšinou líbivých teatrálních show a konzumu, nebo zvolit tu trnitější k čemusi opravdovému, hodnotnému (a přitom jen tak mimochodem objevit sebe samotného). Inscenace je zároveň plná intertextuálních narážek na známe filozofy, či umělce – zazní jména jako Adorno, Schlingensief, Brook, Fabre. Neznáte? „Tak proč se prostě jen nepodíváte na Wikipedii?“ A nechybí ani zcizovací efekty – Ada (Jeanne Le Moign) mluví o své postavě ve třetí osobě, opakuje její promluvy, a přitom s groteskní barvitostí proměňuje svůj herecký projev. Podobně Kurt (Marc Scheufen) se strhující působivostí odříká Hamletův monolog, ale hned poté jednoduše odchází na cigaretu.
O co vlastně jde? Efektně zemřít v popředí scény a honosné róbě? NE! Performeři se v závěru inscenace snaží znovuoživit propojení s neviditelnými diváky. Všichni tři se objevují v jednoduchých bílých kostýmech a ,,zaslepeni” velkýma očima ve stylu anime. Tím jen podtrhují svou touhu prozřít, spatřit publikum, i když oni sami jsou uvězněni v kameře – na čipu. Pouze Inna (Millie Vikanis) trhanými pohyby loutky urputně rozhýbává něco, co lze rozhýbat jen stěží – platí za to svou krví a skutečnou bolestí. Drsná metafora na dnešní sexualitu, na naši nadrženost po „normálu“, zároveň očistný rituál. Vše v jednom. Musíme se obnažit až na dřeň, abychom byli opravdoví. YES! (maybe) za mě rozhodně: YES! A vaše rozhodnutí?
Dana Hlaváčová (DAMU)