Recenze – YES! (maybe)
Švýcarsko reprezentuje na festivalu Encounter Bern University of Arts. Tentokrát s autorskou inscenací YES! (mabye) režírovanou Johannesem Magerem. Na jevišti se objeví přímo autoři hry, tedy Jeanne le Moign, Millie Vikanis a Marc Scheufen.
Inscenaci je možné rozdělit na tři části. V první třetině sledujeme monodrama umělce toužícím po pochvale a po úspěchu. Marc Scheufen, který ztvárňuje tuto postavu, protkává monolog velkou dávkou patosu, chvílemi za hranicí trapnosti. Tímto jen zdůrazňuje otázku, která visí ve vzduchu. A sice, jak daleko dokáže zajít umělec se svým egem na úkor pravdivosti, uvěřitelnosti? Dokáže ještě být sám sebou a zároveň dostat kýžený potlesk? Tyto otázky jsou v první části vzneseny nejen slovně, ale i znakem hercova postupného vysvlékání se. Pokaždé, když odhodí o další kus oblečení více, získá více chvály, která je ale povrchní a plochá.
Již zmíněná otázka uvěřitelnosti je odrážena v neustálém narušování čtvrté stěny. Hned v počátku postava umělce přiznává, že ví, že hraje pro festival. V průběhu pak položí „divákům“ otázku a hned dodá, že mu vlastně nemohou odpovědět, protože jsou za sklem obrazovky. Tento prvek zdařile o kousek zmenšuje propast mezi diváky a herci, kterou tvoří online forma.
V druhé části, ve které exceluje Jeanne le Moign se mění otázka ega a věrnosti vlastní přirozenosti v úvahu, zda a jak je možné divákovi něco předat, ale zároveň neodhalit sám sebe až na kost. Autoři se zamýšlí, zda k tomu nepomůže změna perspektivy, jistý nadhled, což se v inscenaci zobrazuje doslovným vyšplháním postavy hrané le Moign nad jeviště. Během tohoto obrazu si postava pohrává se stále stejnou replikou, jen ji vždy pronese jiným způsobem. Ukazuje tak, jak důležitý rozdíl je ve formě, i když se jedná o stejný obsah. Rozvíjí tím zmíněnou úvahu o přínosu od herce k divákovi a naopak.
Třetí, poslední část by se dala shrnout výrokem Jana Fabreho, který je v inscenaci ostatně i použit: „Je rok 2020 po Kristu a my stále žijeme ve středověku“. Autoři tím narážejí na tlak společnosti předstírat víru v hodnoty, o kterých možná tajně pochybujeme.. Tato část inscenace je nejlépe čitelná a nejkonkrétnější. Repetitivní jednohlasý zpěv spolu s opakováním stejných pohybů a polévání se krví vytváří dojem středověké mše. Zároveň je metaforou pro opakování zbytečně obtížných vzorců chování, které by možná šly znázornit jednodušší cestou.
Divák si ani na moment nemůže být jistý, jestli se všechny vznesené otázky vážou k tvorbě umění nebo k životu jako takovému. Hranice je dokonale setřena. Koneckonců, celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci.
Tereza Krejčová (SLU)