Recenze – Běsi Karamazovovy mysli
Divadelní adaptace Dostojevského románu Bratři Karamazovi ve mně, při čtení v programu, vzbudila čirou diváckou zvědavost. Zajímalo mě, jak si inscenační tým poradí se strukturou předlohy, jež má několik obsáhlých dějových linek, které se proplétají a navzájem ovlivňují. Zároveň jsem byla zvědavá na ,,sílu“ hlavního tématu, kterým měla být, podle anotace, absence autority a nemožnost sebeovládání. Tato problematika ve mně momentálně silně rezonuje, zvlášť v této nelehké době, kdy jsme zavaleni vládními nařízeními a po čtení neustále nově vznikajících konspiračních teorií si často nejsme jistí svým zdravým úsudkem, bojujeme se sebezapřením a ztrácíme jistotu v to, kterým lidem a institucím skutečně věřit.
Výrazným kontrastem, kterým si od začátku získali tvůrci mou pozornost, bylo střídání akce a střihu. Expresivita na bodu maxima v hereckém projevu byla vždy utnuta (jako bleskem z čistého nebe) skoro až filmovým střihem a vznikla tak, pro diváka jistě zajímavá, forma divadelní montáže. Celá tato struktura byla ještě posílena hereckým potenciálem souboru. A i když byla každá z postav charakterově dosti specifická a s žádnou jsem se nedokázala plně ztotožnit, tak i přes to můj zájem o ně v průběhu představení stále rostl a trval až do konce.
To, co jsem jako divák ocenila velmi pozitivně, byla délka jevištního času a temporytmus inscenace. Většina ruských děl se na jevišti nihilisticky vleče a témata se tím pro diváka stávají banálními. U Karamazových bylo nasazeno ostré, ale přesné tempo, ve kterém se divák neztrácel a nepřetržitá herecká akce na scéně ho neuspávávala, ba naopak jej udržovala v neustálém napětí.
To, co mě ovšem nenechalo chladnou, byla scénografická složka a celkové řešení prostoru, ze kterého mám stále rozporuplné pocity. Mělo se jednat o sklad divadelních kulis, který byl momentálně prázdný? Nebo o pustý industriální prostor? Moje otázka zní: Proč? Jak to koresponduje s celkovou strukturou a myšlenkou inscenace? V kontrastu s běsy všech vystupujících postav bych očekávala spíše čistou minimalistickou scénu, a nebo prostor, ve kterém se vizuálně odráží téma morálně se rozkládající rodiny. Avšak i přes tuto nesrovnalost hodnotím představení kladně a bez skrupulí mohu říct, že se jedná o jednu z nejlepších adaptací ruského díla, kterou jsem v posledních letech na divadle viděla.
Kristýna Blahynka (JAMU)