Recenze – Sluší se lidem koukat do skříně?

Inscenace jednoaktovky Bertolta Brechta Maloměšťákova svatba nese v podání Faculty of Dramatic Arts v Bělehradě jasné poselství. Lidé se přetvařují a snaží se navenek působit přijatelně. Je to špatně? Máme vůbec právo znát cizí soukromí? 

Svatební veselí se po pár skleničkách vína zvrhne. Jako se rozlamují stoly a židle, rozpadají se i vztahy a odhalují tajemství. Režisérka Andrea Pjević využívá ke zdůraznění přetvařování celé společnosti akt fotografování. Svatební hosté se fotí před kýčovitým pozadím a oslnivě se usmívají. Snímky zaznamenávají nainstalovanou, umělou realitu. Na pravdivý průběh oslavy – všemožné excesy – si v budoucnu vzpomene snad jen otec nevěsty, jenž neustále monotónním hlasem vypráví příběhy, které nikoho nezajímají. Z fotek to bude vypadat, že první tančil ženich s nevěstou, i když si místo ní vybral její přítelkyni. Manželem vytvořené lepidlo udrží na fotkách dřívka slepená, byť se ihned po cvaknutí rozpadnou.

Herci vystihují základní charakterové rysy svých postav a vytváří z nich osoby, které bychom sami mohli znát. Asertivní matka řídí svého syna, otec všechny nudí, nevěstina mladší sestra v příšerných tylových šatičkách touží po lásce, kamarádka nakonec vše zničí tím, že odhalí nevěstino tajemství, zatímco se její manžel v rohu opíjí. Najde se vůbec někdo, kdo se s podobnými typy, na svatbě či na jiné rodinné oslavě, nesetkal?

Veselé, falešné fotky samozřejmě představují ožehavý fenomén doby sociálních sítí. Srbská inscenace kritizuje realitu, v níž žijeme všichni. Nedotýká se ale výsostně tématu přetvářky, hlavně se ptá: Má vůbec kdokoliv právo nahlížet do cizích skříní? Neměli bychom se smířit s tím, že známe ostatní tak, jak se nám sami představí? Jakmile se o sobě dozvíme víc, může dojít na zbytečné slzy a vztek. Přesně jako v Maloměšťákově svatbě. 

Natálie Bulvasová (DAMU)