Rozhovor s ředitelem festivalu Michalem Zetelem

V roce 2019 převzal Michal Zetel funkci ředitele festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER po prof. Petru Oslzlém. Je absolventem, pedagogem a proděkanem pro uměleckou činnost na JAMU. Jak vnímá svou funkci po třech ročnících, z nichž každý proběhl zcela odlišně? A co mu letos udělalo největší radost? 

• Myslíte si, že forma letošního festivalu splňuje přísloví ,,že všechno zlé je pro něco dobré“? Může být online verze mezinárodního divadelního festivalu přínosná? 

Také se úchýlím k přísloví nebo pořekadlu. „Lepší než nic.“ Přínosná bude z hlediska získání dovedností, technologie a know-how pořádání festivalu v online prostoru, což se zřejmě ještě bude hodit. A také se domnívám, že je to dobrý trénink pro překonávání překážek a přivykání faktu, že se věcí mění, a řekl bych, že současný svět se ve velice blízké budoucnosti změní ještě mnohokrát. Povahu té změny myslím ještě neumíme úplně definovat, ale přijde a bude zásadní. Věřím, že i po této změně bude svět potřebovat divadlo a festivaly.

• Máte pocit, že tato nepříznivá doba je pobídkou pro studenty a tvůrce v umělecké oblasti, aby vytvářeli jiné a nové formy, než byly doposud v divadelní tvorbě běžné? Nebo je to pro ně naopak překážkou?

Já bych to vůbec nehodnotil. Prostě je to takto. Povinností umělce, jeho bytostnou podstatou, je reagovat na současnost, být její součástí, žalobcem, obhájcem a tvůrcem. Punkt.

• Jak vnímáte vaši funkci ředitele festivalu? Zvláště, když první ročník pod vaším vedením proběhl standartně, druhý neproběhl a třetí má naprosto jinou formu než ty předešlé.

Vidíte, to mi vlastně nedošlo. Na to, že jsem ředitelem tři roky, jsem toho vlastně zatím moc nezažil… I když má role vlastně spočívá ve sdílení mých zkušeností z pořádání podobných akcí se studentskými organizátory. A pak také jakási funkce reprezentativní – proslovy, komunikace s porotou a podobně. Takže bych tu funkci pojmenoval jako průvodce.

• Zaujala mě pestrost témat zahraničních vystupujících v letošním hlavním programu. Jak vnímáte v dnešní době rozdíl mezi tvorbou zahraničních studentských souborů a těch našich? Vnímáte více aktuálnost témat či jejich inscenační ztvárnění?

Hezká otázka. Tak na jednu průměrnou disertaci. Jak to říct stručně? Řekl bych, že inscenační tradice i témata jsou společná pro jednotlivé okruhy, mám na mysli například střední Evropu. Ruský okruh je opět specifický a platí to i pro bývalé republiky Sovětského svazu, ať již v tradici pokračují, či se jí snaží vymezit. Asijské země jsou další svébytný okruh.

I v rámci těch jednotlivých regionů ale pochopitelně existují rozdíly a posuny – a to zejména tematické, které třeba vyplynou z diskuze po představení. Například včerejší diskuse s tvůrci švýcarské inscenace jasně ukázala, o kolik dál je veřejný diskurs v otázkách environmentálních, genderových a politických. 

• Co pro vás bylo tím hlavním impulsem, který rozhodl o tom, že se letošní ročník festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER uskuteční v online formě? Byla v řešení i varianta, že by se letošní ročník vůbec neuskutečnil?

Po loňské hořkosti z kompletně zrušeného ročníku a k tomu jubilejního třicátého tato varianta nepřicházela v úvahu. Příprava každého ročníku zabere obrovské množství práce, která by tak přišla vniveč. Hlavní impulz je asi jasný. I kdyby v této zemi fungovala státní správa a vláda alespoň na 30%, v celoevropském kontextu by takovýto festival asi ani tak nedával smysl.

• Heslem letošního festivalu je JUMP. Co vás jako první pod tímto slovem napadne v souvislosti s divadlem?

Upřímně mě jako první napadl docent Šmolík, legendární pedagog akrobacie Divadelní fakulty, jak na mě přibližně v roce 2000 křičí na hlavním schodišti fakulty, abych skočil a skutálel se dolů.  Poslechl jsem.

A když se trochu zamyslím, je to vlastně pokaždé, když si s někým takzvaně „plácnu“ a zavážu se dělat konkrétní titul. To je vždycky takový skok do neznáma, a během toho pádu teprve vidíte, kam to vlastně letíte. Občas se chytíte, a občas je to opravdu skok sám o sobě.

• Co vás z letošního programu nejvíce upoutalo?

Mě letos nejvíce bavily diskuse. V tom omezeném počtu účastníků, kdy se moderátor doptává tvůrců a jde přímo k věci. Zdá se mi to velice nosné a dostanete se mnohem hlouběji než na veřejné diskusi.

• ENCOUNTER, to je setkání. Omlouvám se za osobnější otázku, ale zajímalo by mě, jaké je vaše vysněné setkání?

To je hodně osobní otázka. Respektive má odpověď. Protože když pominu ta setkání se slavnými lidmi, ať žijícími či již zesnulými (například Josefa Karlíka bych se ještě rád na ledacos vyptal), nejvíce ze všeho toužím po setkání se sebou samotným, v  tom existenciálním slova smyslu. Zatím se mi to ale ne zcela daří.

Děkujeme za odpovědi

redakce Meeting Point