Recenze – Upřímnost v lásce a umění, v lásce k umění?
Čtyři postavy. Dva páry a mezi nimi propletené vztahy plné lásky a nevěry. Umělecký přesah. Co je málo, ale co už je moc? Je dovolené hrát si s city ostatních, jen pro své potřeby, ať už jsou jakékoliv? To jsou hlavní otázky inscenace VŠMU v Bratislavě. Příběh Evelyn, která pomalu, ale jistě, začne měnit poněkud nesmělého a nehezkého Adama, jež by předtím nikdy ani nepomyslel na nevěru, či se vzdal své manšestrové žluté bundy, ve velmi žádaného muže.
Všechny čtyři herecké výkony jsou vyrovnané a postavy na mě působí přesně tak, jak jsem si je představovala při čtení předlohy. Evelyn, krásná a cílevědomá, Adam, nejistý se špatným vkusem, Jenny je prostě ustrašená a Phil je stejně přímý jako Evelyn, ale přesto ji nemůže vystát. Akce jednotlivých postav děj posouvají svižným tempem dál a člověk nemá chuť za celých devadesát pět minut koukat na hodinky, zároveň se mu však nedostává ničeho nového. Tvar díla v kontextu celého festivalu nepůsobí nijak experimentálně. Závěr představení nám nabízí dvě ,,překvapivá“ řešení – náš souhlas s činem, či nesouhlas, kdy v nás Evelyn vyvolává takové antipatie, že asi málokdo je na konci na její straně. Zpracování nevybízí k zapojení divákovy fantazie tak, aby odcházel z divadla (letos od obrazovky) a do konce dne přemýšlel nad skrytými významy inscenace. Pravdou je, že někdy není na škodu se jen usadit a nechat se unášet příběhem. Vyvstává ale otázka, zda není někdy ku prospěchu podívat se na text novýma očima.
Zato scénografie je asi nejpozoruhodnější složkou, která divákovi přináší netradiční rozdělení do pěti částí, kde se odehrávají jednotlivé situace. Zároveň využívá projekce na plátno, hlediště i ,,most“ nad jevištěm, tudíž prvky, jež skvěle oživují atmosféru. Škoda jen, že se letos ocitáme v online prostředí, které nám neumožňuje prožít atmosféru naplno, a tím pro nás v tuto chvíli není tak výrazná.
Pocity z představení mám vlastně smíšené. Je to vtipné, je to aktuální, je to napínavé, ale nemá to jiskru. Nemá to jiskru, po které bych nemohla usnout – a tu u představení potřebuji.
Zuzana Macourková (UPOL)