Recenze – Musí existovat hranice (?)

Hranice by se v umění překračovat měly, ale není za těmito hranicemi nutná existence zdi, skrze níž by se už nikdo probourávat neměl? Nebo je podmínkou umění absolutní svoboda?

Hrdinka inscenace Tvar věcí, Evelyn, vidí v nenápadném mladíkovi, s příhodným jménem Adam, surovou neopracovanou hmotu, kterou si může přetvořit zcela podle sebe, a výsledného dokonalého Adama pak prezentovat jako svůj závěrečný ročníkový projekt. Manipulativní Evelyn, hledící pouze na své zájmy, však nemění život pouze Adamovi, ale i jeho přátelům.

Tento svůj projekt nazývá poněkud oxymóroním spojením „živá socha“, které nás do jisté míry nutí pátrat po Evelyně záměru. Snaží se tímto způsobem umění polidštit, nebo Adamovu osobu depersonifikovat?

Vybavení scény ani kostýmy nejsou ničím výstřední. Oblečení postav dobře odráží jejich charaktery, včetně Adamovy proměny. A možná právě tato všednost scénografie v nás má vyvolat určitý pocit nejistoty. Ať se nám může zdát Evelynin projekt jakkoli absurdní, nemůžeme popřít, že není nereálný.

Alexandra Trávniková vás jako Evelyn dokáže v jedné chvíli přesvědčit, že chce pro Adama jen to nejlepší, a vzápětí máte z jejího chladného zacházení husí kůži. Na druhé straně jejímu projektu, jenž je ztvárněn Martinem Zacharem, věříte všechno. Zakořeněnou nesmělost, strach, laskavost i vztek smíšený s ponížením, kterým maskuje své srdce zlomené kolosálním podvodem a ženou, již byl rozhodnutý si vzít.

Hra amerického dramatika Neila LaButa inscenovaná bratislavskou VŠMU otevírá téma věnující se hranicím umění, jejich překračování a do jisté míry i etickou otázkou tohoto jednání. V závěru, kdy zápletka vrcholí a pravda vychází na povrch, jsme nuceni usoudit, kam až v nás samotných sahají hranice, které bychom už nepřekročili, a tak nějak se pomyslně přikláníme na stranu stvořitelky či stvořeného.

Anežka Staňková (UPOL)