Otázky pro porotu

Zajímalo nás, jak letošní netradiční online formu festivalu prožívali naši porotci Uršula Teržan, Riki Benedicto, Elsa Valentim a Vladimír Fekar. Zeptali jsme se jich proto na několik otázek.

• Byla pro vás tato forma festivalu časově náročnější, například pro vaše rozhodnutí udělení ocenění? 

Uršula: Tento způsob komunikace není v lidské přirozenosti – za tímto výrokem si stojím, když zvážíme, co vše o technologiích víme. Ale… v dnešní době je to asi jediný způsob, jak bojovat s tou šílenou situací, ve kterém se právě nacházíme! A ano, „bojovat“ je silné slovo. 

Ano, je to těžké, časově i energeticky mnohem náročnější, ale stojí to za to, i kdyby to byla ta jediná věc, kterou teď můžeme dělat. Nikdy bych (ani) nezvažovala nebojovat za víc. A přesně taková jsou minulá i současná témata, které jsme mohli na tomto ročníku festivalu vidět. Nesmíme o tom přestat takto přemýšlet!

Riki: Je to určitě časově náročné, vyčerpávající a omezující, řekl bych. Ale stojí to za to. Má to své plusy a mínusy, ale myslím si, že je to nezbytné a je potřeba se přizpůsobit situaci. Samozřejmě znovu toužíme vidět představení naživo, diskutovat o nich osobně face to face a navzájem sdílet prožitky. Pozitivní je ale třeba to, že jsem měl možnost sledovat představení vícekrát, vrátit se k některým scénám znovu a všimnout si detailů, které jsem napoprvé nezachytil.

Elsa: Čas je opravdu zrádná věc. Když se zamyslím nad uplynulými dny, nemohu říci, že by to zabralo o tolik více času. Spíše kvalita té časové náročnosti je v online prostředí velmi odlišná. Když jsme s ostatními lidmi, myslím tím reálně, ve stejnou dobu na stejném místě, vnímáme čas naprosto jinak. Online způsob je tedy v něčem náročnější, ale myslím, že jsme se ten čas snažili využít co nejefektivněji!

Vladimír: Online forma festivalu má své klady i zápory. Jsem jako chytrá horákyně, mohu být stále v kontaktu s rodinou, a přitom zároveň na festivalu. Zároveň je to nevýhoda: musíte se na hamletovský monolog nebo vztekajícího se Karamazova dívat s čtyřletým synem a občas mu mezitím ořezat pastelku. Výhodou je, že si mohu děj zastavit a dohledat slova a věty z titulků, nebo si progooglovat kontext událostí, o nichž hra pojednává, pozastavit si inscenaci, nadechnout se. Ale i to je zároveň nevýhoda, protože nejde o divadelní zážitek spontánního kontaktu a dialogu jeviště a hlediště. Jsme odsouzeni spíše k racionálnímu, odměřenému vnímání inscenací. Ty, které za normálních okolností zasahují silou kontaktu s divákem, dialogem s ním, jsou handicapovány, podobně jako ty, které jsou zaznamenány spíše pracovně. Ty, které pracují s kamerou a detailem jako prodlouženou rukou dialogu s divákem, chovají se tedy více filmově, najednou získávají pomyslné body navíc. 

Dialog s ostatními porotci online byl velice příjemný, podnětný, intenzivní a svědomitý, ale přeci jen jsme neměli možnost se o sobě dozvědět více, o svých vlastních zájmech nebo o kultuře, z níž přicházíme, takže jako porotci pro sebe navzájem zůstáváme spíše nepoznáni. Je to zkrátka jiné! Při poslední schůzce online si asi musíme dát distanční přípitek. Ale co už! Tak to je.

• Přijde vám, že se za uplynulé 2 roky (jelikož loni ENCOUNTER neproběhl) soubory nějakým způsobem vyprofilovaly, nebo že se objevuje podobné téma v jejich představeních?

Uršula: Myslím si, že každý se vyvíjí skrze proces, ve kterém se nachází. Je to nutnost, reflexe doby, kterou prožíváme a je to možné také díky skvělým kvalitám lidí, kteří se na festivalu podílejí.

Riki: Před pár lety jsem se festivalu účastnil s divadelním souborem a stihl jsem vidět jen několik představení, takže to opravdu nemohu srovnávat. Ale rád bych zmínil, že divadelní představení je zcela znamením doby a pořád se vyvíjí. Země/školy, které prezentují svoji práci vždy reagují na situace, které v jejich zemi nastanou. To, že se náměty nebo témata opakují, vůbec nemusí být špatné, naopak nám to neustále připomíná, že musíme zdvojnásobit úsilí, abychom postihli důležitá a palčivá témata, o kterých je třeba hovořit, a abychom naplnili poslání, která ve světě máme. A naší úlohou, jakožto umělců, je tvořit, tvořit, TVOŘIT! 

Elsa: Festivalu se účastním poprvé, proto nemohu porovnat.

Vladimír: Abych se přiznal, nesledoval jsem v posledních letech festival nějak koncentrovaně. Vlastně velmi málo. Takže nemohu srovnávat. Avšak letošní festival podle mne odráží tematicky linie, v nichž se byť poetikou rozdílné inscenace střetávají. Mnoho souborů se svou dramaturgií soustřeďuje na konkrétní jevy společnosti – jako řekněme – jakési výsledky systému, který se projevuje buď v systému samotném, nebo v chování jednotlivce. Abych to vysvětlil na konkrétních příkladech, inscenace jsou obrazem principů: maloměšťáctví, přetvářka, kolonialismus, rasismus, nacionalismus, altruismus kontra sobectví, víra či bezvěrectví… Myslím si , že konkrétní inscenace je možné dosadit. Postavy ve většině inscenací jsou více modelem jednotlivců ve společnosti, fungující na nějakých pochybných principech, než zachycením autentického prožitku reality. Někdy je to společnost zdánlivě minulá (Brno, Ludwigsburg), ale inscenace nepřímo odhalují, že problémy nevymizely, a proto stojí za to ty kostlivce vytahovat opět na světlo. Je to takový paradox, ohledáváním principů systému a fungování člověka – v něm se vlastně paradoxně zkoumá podstata jednotlivců. Zkrátka pociťuji ze studentů, ale i pedagogů, že přestože každý z nich dělá divadlo zcela odlišnými formálními prostředky (poeticky, s humorem, dokumentárně…), spojuje je jistá podvědomá a intuitivní  touha – ať už skončí vše to covidové (až se tento zastavený čas rozběhne), nechť se pohnou balvany, na nichž celá společnost (nebo konkrétní společnosti v konkrétních zemích) tápavě přešlapuje jako raněná saň požírající sebe sama. Možná onu nespokojenost se společností opravdu vyjadřuje ono festivalové Jump or Die! Ještě mnohem výstižněji, než metafora o nutnosti pohnout balvany. V tom případě je to chvála dramaturgii: objevila inscenace, které téma festivalu naplňují.

Druhou spojovací linkou může být snaha o reflexi divadelního, respektive uměleckého údělu. Slovenská inscenace Tvar věcí, ještě sugestivněji pak bernská inscenace YES (Maybe!), si klade otázku, co po umění chceme, co umění chce od nás, co po nás bude v budoucnu chtít. Je zajímavé, že pod inscenacemi zabývajícími se smyslem umění, jsou podepsány výhradně studentské tvůrčí týmy…

• Co by mělo být podle vás, vzhledem k současné situaci, obsahem nejen následujícího ročníku ENCOUNTERU, ale celkově divadelních souborů v následujících několika letech?

Uršula: S největší pravděpodobností budeme pokračovat v hledání odpovědí a otázek ohledně té šílené doby, ve které žijeme. A to je, domnívám se, cíl umění obecně – reflektovat společnost a okolnosti, do kterých se dostáváme a kterými procházíme. Zvláště pak takové mimořádné situace, ve kterých se nacházíme nyní.

Riki: S ohledem na současnou situaci se opravdu domnívám, že témata a obsah festivalu ENCOUNTER v nadcházejících letech budou pojednávat o relevantnosti divadla. Kvůli tomu, že se kulturní akce dlouho nemohly konat naživo a diváci se nemohli scházet, budou představení a veřejné výstupy daleko smělejší i progresivnější.

Abych to přiblížil na osobním příkladu – na Filipínách je divadlo považováno za nepodstatné, výkonní umělci přišli o práci a někteří už i úplně změnili obor. Nacházíme se v bodu zvratu, kdy jsou všichni umělci zpět na nule. Znovu se musíme prát o naše místo na slunci a dokazovat, jak je divadlo důležité. Většina mých kolegů se potýká s depresemi a úzkostmi právě kvůli té obrovské nejistotě. RELEVANCE je slovo, které ve mě rezonuje a vždy mi přijde na mysl, když přemýšlím o budoucnosti divadla. Ale moje letošní zkušenost s ENCOUNTEREM mě znovu přiměla udělat to, co je jeho letošním tématem – JUMP!

ENCOUNTER je nepředvídatelný, odvážný a plný překvapení, takže jsem si jist, že tomu tak bude i v příštích letech.

Elsa: Je důležité, aby si divadlo zachovalo svobodu projevu. Třeba tak, že témata a obsah budou tím, čím se umělci mohou volně vyjadřovat bez ohledu na vnější podmínky nebo faktory.

Vladimír: Nechci předkládat svůj pohled, co by mělo být, co by nemělo. Chci se nechat překvapovat. Na studenty a pedagogy divadelních škol se život a to, co děje kolem, stejně vždy nějak nalepí, vsaje se do nich, zakousne, naleptá je to, a na výsledcích se pak projeví, zda k tomu hledali nějaké tvůrčí odpovědi, nebo se rozhodli rozvíjet především (taktéž potřebné) řemeslné dovednosti, bez intenzivnějšího vztahu k realitě, kterou žijeme. Nevím, ale zdá se mi, že doba je neklidná a potřeba divadlem reagovat bude o to silnější, než v dobách klidných.

• Je něco, co vás během sledování představení silně zasáhlo? Něco, o čem by se mělo například více diskutovat?

Uršula: Jenom zůstat naživu! Občas někam jump-nout! To je všechno, co potřebujeme.

Riki: Po shlédnutí festivalových online záznamů například hodně přemýšlím o tom, kde je hranice mezi filmem (rozuměj divadlem na kameru) a divadelním představením jako takovým. A také od té doby, co jsem zažil svůj první ENCOUNTER, jsem pokaždé zvědavý, jak se týmu ENCOUNTERu vždy podaří zorganizovat takový obrovský a úžasný mezinárodní divadelní festival – ať už probíhá online nebo naživo.

Elsa: Během festivalu jsem viděla vynikající představení, která byla velmi dobře připravena jak po technické stránce, tak se zabývala velmi zajímavými tématy a měla velmi neotřelé nápady. Jedna věc se mě ale hluboce dotkla. A to, že i přes veškerá omezení, která nám pandemie způsobila, bylo během celého festivalu cítit, že divadlo žije více než kdy jindy. Že mladí, kteří dělají toto umění se mu věnují se stejnou vášní jako jejich předchůdci. A dokud existuje vášeň a nadšení, nepřišla Prométheova oběť přinést lidem tvůrčí sílu ohně vniveč. Divadlo odolá všemu!

Vladimír: Jsou to dvě otázky v jedné. Ale dojmout se před monitorem se mi opravdu nedaří. Uvědomil jsem si však, že na festivalu byla část inscenací, za jejichž ideovou podobou stáli především profesionálové nebo pedagogové. Opakovaně jsem při nich přemýšlel, na kolik přijímají herci výpověď té či oné inscenace za svou. Zda jsou pouhými interprety, nebo tlumočníky určitého pohledu na věci. Vím, není to otázka nová… Ale co je vlastně v divadle nového?

Děkujeme za odpovědi

redakce Meeting Point