Ocenění MARTA udělené porotou festivalu v kategorii: HERECKÝ VÝKON

získává BARBARA MONETTI

Za přesvědčivou interpretaci postavy Chantal, za vyvážené herecké obsazení a souhru celé produkce v inscenaci Dreamlessland (Theatre Academy in Rome Sofia Amendolea, Itálie)

GRATULEJEME a PŘEJEME MNOHO INSPIRACE DO DALŠÍ TVORBY!

Ocenění Marta udělené porotou festivalu v kategorii: HERECKÝ VÝKON

získává JEANNE LE MOIGN

Za inspirativní rozličných hereckých řešení divadelních situací a za kreativní přístup ke kolektivní tvorbě scénáře v inscenaci YES!(maybe) (Bern University of Arts, Švýcarsko)

GRATULEJEME a PŘEJEME MNOHO INSPIRACE DO DALŠÍ TVORBY!

Ocenění Marta udělené porotou festivalu v kategorii: HERECKÝ VÝKON

získává ADAM BORYSOWICZ

Za inspirativní proměny v mentálním i fyzickém chování postavy, za neustálé naplňování jevištní přítomnosti a za schopnost rozvíjet dramatické dialogy s ostatními postavami
v inscenaci Saint Joan (AST NAtional Academy of Theatre Arts in Krakow, Polsko, Krakow)

GRATULUJEME a PŘEJEME MNOHO INSPIRACE DO DALŠÍ TVORBY!

Ocenění Marta udělené porotou festivalu v kategorii: HERECKÝ VÝKON

získává DANIEL GAJDOŠ

Za plastické ztvárnění ambivalení postavy, za věrohodný vývoj postavy, za použití překvapivých psychologických poloh a za souhru s celým souborem v roli Kazimíra Májky v inscenaci HÁDY – Pokusy o minulost (Janáčkova akademie múzických umění, Česká Republika, Brno)

GRATULUJEME a PŘEJEME MNOHO INSPIRACE DO DALŠÍ TVORBY!

Ocenění ředitele festivalu Michala Zetela

získává BARBORA SVOROVÁ

“Ocenění ředitele festivalu jsem se rozhodl udělit za mimořádný individuální výkon, a to v oblasti FESTIVALOVÉ PRODUKCE.
Nová podoba festivalu – online – před celý náš organizační tým postavila obrovskou výzvu. A přestože se na tomto řešení podílel celý tým, jeden dobrý duch přece jen svou energií, entusiasmem, smyslem pro detail a převzetím osobní odpovědnosti vyčnívá nad ostatní. Za převod festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER do online podoby uděluji cenu ředitele festivalu Barboře Svorové, vedoucí sekce Propagace letošního ročníku festivalu.”

GRATULUJEME a PŘEJEME MNOHO INSPIRACE DO DALŠÍ TVORBY!

letošní ročník festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER je u konce a já se nestačím divit, jak rychle to uteklo. 

Moje velké díky patří VŠEM, kteří se zasloužili o to, že letošní ročník mohl vzniknout a proběhnout. Jelikož tento online způsob není ještě zcela zaběhlým formátem, věřím, že nasazení celého týmu nebylo v tomto případě na ,,standardních” 200 procent, ale 400 procent! Děkuji tvůrcům, kteří nám zaslali záznamy své tvorby, a zprostředkovali nám tak divadelní zážitek, jež nám bude v podobě živého divadelního představení ještě nějakou dobu vládními opatřeními (a COVIDem) odpírán. Děkuji všem hudebníkům, kteří nám zpříjemňovali každý festivalový večer a my tak mohli mít pocit, že ta nejlepší party se odehrává zrovna v našem obýváku. A v neposlední řadě děkuji vám, diváci. Bez vás by totiž Encounter nebyl Encounterem. A jsem vám vděčná za to, že jste si ve svém programu našli čas k tomu, abyste ,,šli“ kultuře naproti, i když jen přes počítačovou obrazovku. DĚKUJI!

A nám už nezbývá nic jiného, než se nechat unášet na vlně vzpomínek z letošního ročníku a… těšit se na vše, co nám přinese ten následující.

Kristýna Blahynka

rádi bychom se s vámi podělili i o výslednou statistiku prodaných vstupenek. Letos jste si mohli zakoupit vstupenku v několik variantách, a to základní na jednotlivé představení za 50 Kč, akreditaci na celý festival za 500 Kč, nebo speciální tzv. ENC: SUPPORT vstupenku na jednotlivá představení, jejíž cenu jste si mohli zvolit (100 Kč, 150 Kč, 200 Kč nebo 300 Kč) a tím finančně přispět na tým, festival, divadlo nebo umění. Pojďme se tedy podívat na výsledná čísla :

•       celkový počet prodaných vstupenek: 606

z toho je:

•       celkový počet prodaných vstupenek na jednotlivá představení: 508
•       celkový počet akreditací: 98
•       počet základních vstupenek za 50 Kč: 449
•       počet ENC: SUPPORT vstupenek za 100 Kč (Support the Team!): 33
•       počet ENC: SUPPORT vstupenek za 150 Kč (Support the Festival!): 5
•       počet ENC: SUPPORT vstupenek za 200 Kč (Support the Drama!): 11
•       počet ENC: SUPPORT vstupenek za 300 Kč (Support the Art!): 6

A vítězem v počtu prodaných (jednotlivých) vstupenek se stává záznam představení divadelní inscenace Hády – Pokusy o minulost: 127

Mockrát děkujeme, jste báječní!!!

23. 3. 2021, 14:05: usedám k počítači a zapínám živý přenos zahajovacího ceremoniálu. Sice pozdě, ale přece. A hned na mě sedá nostalgie. Ve vzpomínkách se vracím zpět k prvnímu ročníku na JAMU. Tehdy jsem neměl nejmenší tušení, co Encounter je, když nám bylo dáno za úkol účastnit se zahajovacího průvodu. Tím začal kolotoč plný zkoušení, učení nových věcí, příprav, zmatků… a na konci toho všeho, festival samotný. Pět dní plných kultury, běhání z divadla do divadla na poslední chvíli, rychlé skupování lístků, chill-zóna na učebně akrobacie, slunce ve školních chodbách, čerstvá vonící káva v klidovce, všude usměvaví lidé (mluvící všemi různými jazyky), afterparty až do rána, vstát, sprcha a hurá opakovat to samé. A když to všechno skončilo, nedočkavě jsme vyhlíželi další ročník. Ten nepřišel. 

Teď, když jsem během psaní vzpomínal, měl  jsem opravdu na krajíčku. Sice se na mě během sledování online představení částečně přenáší pocit, jako bych skutečně seděl v divadle, všechno ostatní, hlavně pocit sounáležitosti a sdílení, chybí. Encounter totiž není jen o divadle, je o přátelství, lásce, sdílení emocí, poznávání a hlavně – setkávání. A pro nás jako Jamáky je Encounter o to důležitější, protože k nám můžeme na pár dní pozvat umělce z celého světa. Vzít je mezi sebe a vytvořit na chvíli jednu velkou divadelní rodinu, se kterou se jen těžko loučí. Na jeden rok jsme však zůstali naprosto odstřiženi. Sami uprostřed nevědomí a doufání, že bude líp. Letos cítíme, že je tady snaha o to, aby byl Encounter ,,živý”. Byl tu pořád s námi, stejně jako naše divadelní srdce, jen pod náporem restrikcí odpočíval. A věřím, že příští rok jej zažijeme v celé své parádě tak, jak jej všichni známe.

Ondřej Komínek

Autorský projekt Michala Nagya a Iriny Andreevovej pripomína videoklip 90. rokov, keď hudobnému a tanečnému štýlu vládli elektro a techno. Tieto hudobné smery vystihujú aj projekt Sutura. 

Tri klipy mi evokovali:

• minulosť – detskú radosť, bezstarostnosť a naivitu
• súčasnosť – nebezpečenstvo, krehké medziľudské vzťahy medzi najbližšími
• budúcnosť – ekologickú katastrofu, všade plasty bez zelene

Takúto my chceme budúcnosť pre seba a budúce generácie?

Silná angažovaná a apelatívna pohybová inscenácia, ktorá stavia na krehkých väzbách zmeny a časových rovín.  

Adam Nagy

Sutura

Jedním z představení pro divadelní část Off-programu letošního 31. ročníku festivalu ENCOUNTER je inscenace Sutura, která vznikla jako absolventský projekt studenta Ateliéru fyzického divadla JAMU, Michala Nagye, ve spolupráci s Irinou Andreevou a Teatrem Novogo Fronto. 

Jedná se o pohybové divadlo s výraznou vizuální stránkou. Autoři a zároveň herci, Michal Nagy a Irina Andreeva, využili pro svou performance celý jevištní prostor. Taneční prvky byly sjednocené s rytmem  hudby a světelnými efekty. Inscenace vyjadřuje, že situace, věci i vztahy jsou nějakým způsobem propojeny s námi samotnými, s naší niterností, samotnou existencí. Toto spojení všeho, lidského i nadpřirozeného, zobrazují pomalé a ladné pohyby, dynamické a trhané akce můžou být zase znázorněním možných přetržených vazeb, které byly předtím sjednocené. Jevištní prostor je převážně zahalen do tmy, do té oné zmíněné jiné dimenze. 

Bára Erben (UPOL)

Vina či nevina? Hrdina či antihrdina? To sú otázky, na ktoré sa podľa mňa nedá jednoznačne odpovedať pri hocijakej literárnej alebo dramatickej postave. Nadmieru komplikované je to pri tak zložitom charaktere, akým disponuje práve postava Anny Kareniny. Oklieštiť jej konanie na jednu alebo druhú stranu, je vcelku nemožné. Vždy bude niekto súcitiť a vždy bude niekto nenávidieť, záleží to predsa na pohľade, na porozumení. Myslím si, že aj práve s touto problematikou pracoval tvorivý tím inscenácie Tohle není vaše Karenina, ktorá bola pre mňa celým zjavom podmanivá, strhujúca a bolestivá zároveň. Zimomriavky. Tie som pociťovala po celý čas. 

Dominika Horváthová (VŠMU)

DOKÁZALA BY SOM RISKOVAŤ…?!“ 

Kritický impulz na monodrámu „Tohle není vaše Karenina“

 v réžii Alexandra Minajeva a Daniely Samsonovej

Hana Drozdová, alias Karenina súčasnosti, predstavovala prototyp ambivalentnej ženy. Na jednej strane nespútaný oheň, na strane druhej aj krehký vánok. Sledom monodrámy tak mimoriadne citlivo prechádzala každým jedným vnútorným pocitom. Hlboké vibrácie z jej hereckého prejavu tak boli mnohokrát až nebezpečne blízko nášho osobného vnútra. Provokovali, bavili, no zároveň aj primäli k súcitným a neskôr aj sebakritickým pocitom. Dôkazom toho bolo aj herečkino precízne využívanie mimiky a gestikulácie. Ktoré síce bolo pod vplyvom až ostrej dynamiky síce teatrálnejšie, no zato viac dráždivejšie a presvedčivejšie. Kľúčovou zložkou monodrámy bola aj častá práca s pohybom v rozličných situáciách: tanec, milovanie (sa), hra so synom, či samovražda… Aj pohyb bol výrazne štylizovaný. No miestami však akoby výrazne zatláčal už vypovedané do úzadia. Teda až „ničil“ text a jeho výpovednú hodnotu. Živelno-krotké pohyby herečky preto mohli byť miestami rezervovanejšie. Divák však mohol byť svedkom zaujímavého súboja medzi slovom a textom, hoci bol jeho víťaz zakaždým jasný. Herečka hrala aj iné postavy: svojho manžela Karenina, milenca Vronského, či aj syna Seryoha. Najviac presvedčivá však bola iba v prípade syna, vďaka jej výrazne maznavému detskému hlasu, ako aj hravým gestám. Jej potenciálne herecké variácie som v prípade jej manžela Karenina a milenca Vronského vnímala skôr ako osobitné súčasti jej monologických prehovorov. Akákoľvek výraznejšia štylizácia mi pri týchto dvoch mužoch unikla. Herečka si svoj prejav miestami akoby dostatočne neužila. Informácia z jej úst bola podaná prirýchlo a nedostatočne zrozumiteľne. Divák si tak niektoré časti mohol len matne domyslieť… Za kľúčové symboly tejto monodrámy som považovala: masku vlka, videoprojekcie a elektrický vláčik. Ktoré sledom deja pod vplyvom herečkiných akcií postupne naozaj poukazovali na zásadné elementy príbehu. Maska vlka prezentovala divoký charakter milenca Kareniny; videoprojekcie mali podčiarkovať rozličné lokácie deja (vlaková stanica, dostihy…), ako aj jeho atmosféru (vášnivá vs. beznádejná); a elektrický vláčik mal fungovať vo význame spomienky na prvé stretnutie Kareniny s Vronským. Inak scéne dominovali aj rozlične naplnené, prípadne aj nenaplnené visiace poháre, ktorých tvorivý potenciál nebol však dostatočne využitý. Pôvodne som si totiž myslela, že majú odkazovať na rozpačité vnútro Kareniny. Využité však boli iba ako mikrofón a na podčiarknutie samovraždy (vyliatie červenej tekutiny z pohára) Kareniny na úplný záver. Príležitostná country hudba monodrámy bola zväčša len ťažko pochopiteľná a v niektorých situáciách aj opäť výrazne protichodná oproti herecky stvárňovanému. Rušila a celkom pretvárala vzniknutú intímnu atmosféru hry. Inscenácia ako celok na mňa zapôsobila hlavne herecky príťažlivo. Provokatívne (nutnosť rozhodnúť o vine/nevine Kareniny pre jej cudzoložstvo), zároveň však aj mimoriadne intímne a súcitne (empatia s citovým vzplanutím Kareniny). No najmä… prinútila k sebakritickému zamysleniu sa: „Dokázala by som riskovať ako Karenina?!“

Petronela (Ela) Brotková (VŠMU) 

Hrdinka inscenace Tvar věcí, Evelyn, vidí v nenápadném mladíkovi, s příhodným jménem Adam, surovou neopracovanou hmotu, kterou si může přetvořit zcela podle sebe, a výsledného dokonalého Adama pak prezentovat jako svůj závěrečný ročníkový projekt. Manipulativní Evelyn, hledící pouze na své zájmy, však nemění život pouze Adamovi, ale i jeho přátelům.

Tento svůj projekt nazývá poněkud oxymóroním spojením „živá socha“, které nás do jisté míry nutí pátrat po Evelyně záměru. Snaží se tímto způsobem umění polidštit, nebo Adamovu osobu depersonifikovat?

Vybavení scény ani kostýmy nejsou ničím výstřední. Oblečení postav dobře odráží jejich charaktery, včetně Adamovy proměny. A možná právě tato všednost scénografie v nás má vyvolat určitý pocit nejistoty. Ať se nám může zdát Evelynin projekt jakkoli absurdní, nemůžeme popřít, že není nereálný.

Alexandra Trávniková vás jako Evelyn dokáže v jedné chvíli přesvědčit, že chce pro Adama jen to nejlepší, a vzápětí máte z jejího chladného zacházení husí kůži. Na druhé straně jejímu projektu, jenž je ztvárněn Martinem Zacharem, věříte všechno. Zakořeněnou nesmělost, strach, laskavost i vztek smíšený s ponížením, kterým maskuje své srdce zlomené kolosálním podvodem a ženou, již byl rozhodnutý si vzít.

Hra amerického dramatika Neila LaButa inscenovaná bratislavskou VŠMU otevírá téma věnující se hranicím umění, jejich překračování a do jisté míry i etickou otázkou tohoto jednání. V závěru, kdy zápletka vrcholí a pravda vychází na povrch, jsme nuceni usoudit, kam až v nás samotných sahají hranice, které bychom už nepřekročili, a tak nějak se pomyslně přikláníme na stranu stvořitelky či stvořeného.

Anežka Staňková (UPOL)

Všechny čtyři herecké výkony jsou vyrovnané a postavy na mě působí přesně tak, jak jsem si je představovala při čtení předlohy. Evelyn, krásná a cílevědomá, Adam, nejistý se špatným vkusem, Jenny je prostě ustrašená a Phil je stejně přímý jako Evelyn, ale přesto ji nemůže vystát. Akce jednotlivých postav děj posouvají svižným tempem dál a člověk nemá chuť za celých devadesát pět minut koukat na hodinky, zároveň se mu však nedostává ničeho nového. Tvar díla v kontextu celého festivalu nepůsobí nijak experimentálně. Závěr představení nám nabízí dvě ,,překvapivá“ řešení – náš souhlas s činem, či nesouhlas, kdy v nás Evelyn vyvolává takové antipatie, že asi málokdo je na konci na její straně. Zpracování nevybízí k zapojení divákovy fantazie tak, aby odcházel z divadla (letos od obrazovky) a do konce dne přemýšlel nad skrytými významy inscenace. Pravdou je, že někdy není na škodu se jen usadit a nechat se unášet příběhem. Vyvstává ale otázka, zda není někdy ku prospěchu podívat se na text novýma očima.

Zato scénografie je asi nejpozoruhodnější složkou, která divákovi přináší netradiční rozdělení do pěti částí, kde se odehrávají jednotlivé situace. Zároveň využívá projekce na plátno, hlediště i ,,most“ nad jevištěm, tudíž prvky, jež skvěle oživují atmosféru. Škoda jen, že se letos ocitáme v online prostředí, které nám neumožňuje prožít atmosféru naplno, a tím pro nás v tuto chvíli není tak výrazná.

Pocity z představení mám vlastně smíšené. Je to vtipné, je to aktuální, je to napínavé, ale nemá to jiskru. Nemá to jiskru, po které bych nemohla usnout – a tu u představení potřebuji.

Zuzana Macourková (UPOL)

Práce s jazykem, choreografií, stylizovaným herectvím, scénou a kostýmy tvoří příběh všeobecně platný po celém světě. Odosobněné, většinou křičené dialogy se vedou anglicky, ale postavy prokládají věty španělskými, francouzskými či hindskými výrazy. Mimo hlavní charaktery vystupuje na scéně také bezejmenný dav. Jeho rytmický, loutkový pohyb tematizuje existenci v „zemi beze snů“. Zemi, kde se žije jen pro práci a šedivě, v tomto případě spíš hnědě (přihlédneme-li k uniformním pískovým kostýmům všech na scéně). Na místě, kde lidé nemají sny, není čas na přemýšlení a na životodárnou individualitu.

Scénu tvoří prázdná dřevěná podlaha. Budovu pekárny naznačuje jen obdélník z papírové pásky nalepený na zemi. Jako rekvizity slouží pár pytlů s pečivem. Stejně jednoduše koncipovaná je i hudba, která celý děj rámuje. Opakující se motiv One, two, three, four, give me one, give me more zpívají herci acapella. Do jejich tónů navíc neustále cinkají kovové plíšky na cikánčině šátku. Peníze jsou v Dreamlessland důvodem, proč lidé nemají sny. Mince v jejich hlavách je zcela zasypaly.

Tvůrcům se tak povedlo účinně předvést, jak peníze ničí vztahy a vytvářejí z nás nešťastné osoby, ať už prostředky máme či nikoliv. Inscenace ukazuje, jaký univerzální problém jsme si na naší planetě beze snů sami stvořili a jak už ho nemůžeme vyřešit. Stejně jako se nevyřeší ani na scéně, kde nakonec herci zůstanou rozpačitě stát a vše odezní spíše do otazníku, než do tečky.

Natálie Bulvasová (DAMU)